Rozhovor s nejstarším farářem v ČR Josefem Mixou: 2. část

posted in: Blog | 0

V rámci své bakalářské práce na téma „Postavení Římskokatolické církve v komunistickém Československu“ jsem se setkal s nejstarším farářem v České republice, devadesátiletým Josefem Mixou ze Stanovic u Karlových Varů. Člověkem velice sečtělým, člověkem, po kterém šla komunistická Státní bezpečnost atd. Druhou část velice zajímavého rozhovoru si můžete přečíst níže:

V zemích, kde vládla komunistická ideologie, tak většinou stát proti církvi nějakým způsobem vystupoval. Tu víc, tu míň, ale viděl v ní ideového konkurenta. Proč myslíte ale, že to bylo v Polsku jiné, než u nás?

To je pochopitelný. Z dějinného vývoje. Poláci jako národ bojovali staletí proti Německu a proti Rusku. Tam byl odpor proti Rusku odjakživa strašně silnej a jediný, co je stmelovalo, bylo křesťanství. Tam byla silná tradiční katolická církev, a proto si oni na ně nemohli troufnout. Kdežto u nás, my byli odjakživa husiti, bylo to roztříštěno, nebyla zde žádná jednota atd. Lepší to bylo možná na Slovensku, ale tam bylo taky to státní hnutí proti církvi. Nemohli dělat to, co u nás. Tam stavěli pořád kostely během komunismu a pracovali s mládeží, kdežto u nás to bylo zakázáno.

Jak jste prožíval ten přesun do Stanovic, to že vás „uklidili“? Neměl jste chuť to zabalit?

No byl to šok. Musel jsem se s tím vyrovnat. Ale co bych jiného dělal? Zřejmě jsem měl v sobě dostatek síly, abych si řekl: „O co vlastně jde. Jeden člověk je dostatečná diecéze, tak já budu holt tady dělat to, co můžu.“ Nemůžu žít ve chlívku, musím mít domov, čili vybudoval jsem si tady domov. Potom jsem začal opravovat ty kostely. Některé jsem musel zavřít na dlouho, pak jsem je otevřel po čase. Ty kostely byly potom navštěvovaný.

Neuvažoval jste o návratu do Prahy?

To je zase kapitola sama o sobě. Když byl rok 1989, tak se slavily devadesátiny kardinála Tomáška, samozřejmě, že jsem tam byl pozván. Na té recepci za mnou přišli dva pánové z ministerstva kultury a říkali, že by byli rádi, kdybych šel do Prahy ke svatému Jiří. Mlčel jsem, neříkal na to nic. Když přišla zpráva od biskupa Lebedy, že se přesunu do Prahy, tak jsem na to reagoval dopisem, v němž jsem napsal: „Jestliže tohle je přání komunistů, tak odmítám, jestli je to přání biskupa, přijímám.“ Pač to bylo přání komunistů, tak jsem odmítl.

Stal jsem se hlavní osobou ve Varech, začal jsem opravovat kostel sv. Máří Magdalény, velkoryse, za mnoho milionů. Do toho přišel rok 1993, vznik nové diecéze, s tím jsem spadl do této nové diecéze a už jsem neměl jaksi povinnost nebo právo uvažovat o té Praze.

Proč vás chtěli komunisti do Prahy?

No to mi povídejte, to jsem se nikdy nedozvěděl (smích). Asi zřejmě chtěli vyřešit nějakej konflikt u svatého Jiří. Protože jsem věděl, že tam přijdou dominikáni, že se vrátí, stejně jako se vrátili křižovníci do Varů, takže by byla kravina tam chodit. Myslím, že jsem udělal dobře, že jsem tady zůstal, poněvadž tady je takovej bezboženskej kraj, tak proč bych tady nemohl působit kladně jako kněz. Záleží na kvalitě toho kněze a nezáleží na počtu těch lidí, které má. Platí tady ta jeho osobnost a svatost, ta rozhoduje. Takže jsem se snažil to takovým způsobem chápat. 

V našem nenáboženském kraji jste byl tedy tak trochu i misionářem (smích).

(smích). Tak trochu jo. A ještě mě napadla jedna poznámka k úkolům sekretáře. To bylo v době, kdy Vatikán chtěl mermomocí rozšířit počet biskupů. A ten Casoroli sem vyslal jednoho svého spolupracovníka, který sem jezdil často a my jsme ho informovali o zdejší situaci. Ten měl za úkol připravit svěcení biskupů. Bylo ovšem zajímavý, že oni tehdy nemohli tu situaci vůbec pochopit. Dopadlo to tedy tak, že nakonec jmenovali tři biskupy, kteří byli členové Pacem in Terris. A když došlo k tomu svěcení, tak ten spolupracovník si mě zavolal před arcibiskupský palác a zeptal se mě, co na to říkáme. Já říkal: „Nic horšího jste nemohli udělat.“„Jak to?“ „Vždyť jste jmenovali pacteriery.“ On řekl: „Mě dal ruku pan Hrůza“ – hlavní osoba ministerstva kultury pro církev katolickou, „že dnešního dne bude ve všech novinách článek o tom, že oni vystupujou z Pacem in Terris.“ Na to jsem mu odvětil, že udělal velkou chybu, že věřili naší vládě, že to nesplní a bude to ostuda. Tak jsme jeli na svěcení do Olomouce a na Slovensko, toho jsem se účastnil a on řekl: „Jestliže to dopadne tak, jak vy říkáte, tak potom přerušíme jednání s Československou vládou.“ Načež přestali jednat a to bylo jediné ovoce té snahy Casaroliho o ty nové biskupy, a takhle to dopadlo.

No a v šedesátém devátém, když došlo k úmrtí Palacha a to jsem ještě nikomu neříkal, že my jsme šli s panem biskupem za rakví až na Olšany. Účastnili jsme se toho jeho pohřbu.

Ten pohřeb byl, předpokládám taky sledován.

Pochopitelně, ale nám to nevadilo, byli jsme těsně u hrobu s otcem biskupem.

Nepředhodili vám to někdy estébáci?

Ne, o tom nikdy nemluvili, asi jim to uniklo, nebo nevím…

Ještě jsem o vás četl, že jste měl nějakou příhodu s agentkou StB a KGB, povíte mi o tom?

Poněvadž to estébákům nevyšlo, ta moje kolaborace, tak řekli, že to skončí špatně. Dopadlo to tak, že mě nakonec tedy pozvali k výslechu, přišli s velkou složkou se všemi proviněními – kázání, práce s mládeží, první kamna v kostele atd. Ale já věděl, že oni mě chtěj zničit, protože já měl známý, kteří měli styky s ÚV KSČ a tam byla ideová komise a na tý komisi jednali o případu Mixa.

Všichni lidi věděli, že jsem sledován. Vždy byli v kostele nějaký osobnosti, které tam nepatřily. Nakonec ale přišla nějaká ženská a řekla, že chce být pokřtěna. No tak jo, proč by nemohla být pokřtěna. Několikrát jsem se s ní katecheticky setkal a potom najednou poslala dopis biskupovi Tomáškovi, že se mnou čeká dítě. Kravina… Já jsem v životě teda neměl s ženskýma žádný techtle mechtle, i když jsem byl šťastně zamilovanej. Ale to bylo v době, kdy ještě žádnej sex neznamenal ženit se a jdeme na to. To byla normálně čistá láska.

Takže došlo potom k tomu přesunu, na Štědrý den jsem čistil roury u jediných funkčních kamen, přijdu nahoru a ona ležela na gauči. Na Štědrej den jo… Tak jsem se jí asi čtyři hodiny snažil přemluvit, aby uznala, že to je kravina, aby odešla, načež se konečně sbalila, ale jakmile vstoupila do auta, tak se vrhla na klíčky. Chtěla vzít klíčky. Dostala za úkol setrvat se mnou pod jednou střechou noc. No tak tohle se jim nepodařilo.

Za nějakej tejden přijedu z Varů z nedělní mše svaté, přijdu nahoru a zase tam ležela. Dole zamčíno. Ona rozbila okna dole na faře a vnikla tím rozbitým oknem dovnitř a tam si lehla. Já se obrátil, šel spát k sousedovi, kterej byl dobrej katolík, a volal jsem policii, že se tady někdo vloupal do fary, aby si ho vyzvedli. Takže oni přijeli ráno autem, vyzvedli si ji a mě to jako namíchlo a řekl jsem dost.

Použiju toho termínu paní tajemnice – psychologická vražda. Jel jsem do Prahy, tam jsem vyhledal jednoho prokurátora, který byl trošičku jako příznivej pro tu věc a řekl jsem mu, jestli v tom můžeme něco udělat. On řekl, že nejde podat žaloba, ale pouze stížnost. A tak jsme podali stížnost na to, co se mnou dělaj, přijeli dva páni, posadili se sem ke stolu a říkali: „Vždyť mi pro vás chceme to nejlepší.“„Co je to nejlepší,“ odvětil jsem.„No abyste mohl žít s tou dámou.“„Dámou? Vždyť to je vaše estébačka!“ Pan biskup zjistil, že je dokonce členkou KGB .Nejenom tedy estébačkou. Jiná šarže… Takže jsem řekl, že jestliže to nepřestane, že využiju známosti vyslanců a oznámím do celý Evropy, co se dělá s kněžíma u nás. Načež tohleto přestalo, ale sledovat mě nepřestali. Hlavně co dostávám za korespondenci, peníze atd. Skončilo to ovšem až v roce 1984 výslechem ve Varech. To bylo poslední setkání s těmahle pracovníkama.

Takže i při mších byli přítomni estébáci?

Jo, to se vědělo, věřící to věděli. Estébáci si rovnou ta kázání natáčeli a mohli to proti mně použít v Praze při výslechu, že jsem mluvil skutečně proti nim.

A kul jste tedy nějaké protistátní pikle ve Stanovicích?

Ne (smích). Ono bylo totiž protistátní, že jsem vykládal evangelium.

Pokračování v dalším díle.

Leave a Reply