Rozhovor s nejstarším farářem v ČR Josefem Mixou: 1. část

posted in: Blog | 0

V rámci své bakalářské práce na téma „Postavení Římskokatolické církve v komunistickém Československu“ jsem se setkal s nejstarším farářem v České republice, devadesátiletým Josefem Mixou ze Stanovic u Karlových Varů. Člověkem velice sečtělým, člověkem, po kterém šla komunistická Státní bezpečnost atd. První část velice zajímavého rozhovoru si můžete přečíst níže:

Pane faráři, vy jste se stal knězem až v poměrně pozdním věku, jak k tomu přišlo?

No, já byl pokřtěn až po únoru 1948. Moje konverze trvala asi 6 let. Poněvadž už jsem měl jednu vysokou školu ukončenou, tak jsem vlastně přišel do semináře až teprve když mi bylo 36 let. 12 let jsem musel čekat, než jsem ztratil charakter kádru jako inženýr. Než mě přijali do semináře, trvalo to dlouho, než mě pustili z práce a než mě vůbec přijali, bylo to složité. Nebylo to snadný, poněvadž už jsem měl ze semináře negativní posudky o sobě a to šlo se mnou po celou dobu toho novokněžského života. Takže jsem nebyl ani uznán, abych mohl působit, musel jsem čekat několik měsíců, než jsem dostal nějakej částečnej souhlas a teprve v roce 1968 se mohlo realizovat přání biskupa Tomáška, který si mě vybral už v semináři za sekretáře. Všechny jeho žádosti byly odmítány až teprve, když přišel únor 68, tak dostal souhlas, abych mohl být sekretářem od 1. března.

A byl jste tedy duchovně založen už předtím? Nebo jak jste přišel k víře?

No, já už jako dítě jsem jaksi kritizoval ten stav našeho života, on už byl částečně hodně materialistickej a mě šlo už od dětství o to, abych poznal pravdu a abych neprošvihl život. Zvláště mě zasáhla okupace z roku 1939, protože moji nejlepší přátelé byli Židé a ti všichni zahynuli v koncentrácích. Čili vznikla otázka o smyslu života. Jestliže má končit život takovýmto způsobem, tak nemá smysl. Ale tím, jak jsem hledal ten svůj život, tak jsem se dostal ke křesťanství. Pak jsem měl štěstí, že v Praze u Františkánů existoval takový institut, který byl příchodem komunistů zrušen. Jmenovalo se to Studium Catholicum, vedl to vynikající františkán doktor Urban, který byl taky za komunismu pronásledován a dlouhá léta byl ve vězení. A s tímto člověkem jsem si tam vyřizoval všechny své předsudky, takže jsem byl vlastně postupnou konverzí přiveden ke křtu a tím pádem je vysvětlení proč k tomu došlo až teprve v mých 23 letech.

Mluvil jste o vysoké škole, vystudoval jste VŠE v Praze?

Ano a poté jsem pracoval v jednom podniku od roku 1952 až do roku 1960.

To, že jste byl kádr, vám ztěžovalo vstup do semináře, popište, jak přesně.

Mně se podařilo, když byl následně podnik přesunut do pohraničí a nebyli jsme povinni tam jít. Tak jsem byl uvolněn. Šel jsem do jiného podniku a tam jsem řekl řediteli, že chci študovat vysokou školu – neřekl jsem jakou. A po roce jsem se tedy chtěl přihlásit, ale kvůli rodičům jsem se s tou přihláškou vrátil zpět, poněvadž oni byli na mě odkázaní, saturoval jsem je penězi a službou. Takže jsem šel dělat přidavače a to byla ta výhoda, že jsem ztratil titul kádra. Byl jsem dělnickej kádr, ne inženýrskej. Doufal jsem, že to prospěje, ale neprospělo to a odmítali mě i tak přijmout. Ale poté byla výhoda, že jsem se roky stýkal s jedním profesorem starého zákona, který byl v Praze někde na Bílé hoře farářem a on sledoval ten můj zápas o to kněžství, o tu touhu. A když jsem dostal zamítavou odpověď, jel jsem k němu, řekl mu, že se tedy stalo, co jsme očekávali a on řekl: „Zítra pojedu do Litoměřic a zeptám se děkana, proč došlo k tomu nepřijetí.“ A ten děkan byl tak hodnej, že mě vyboxoval na ministerstvu kultury, protože měl velké slovo. Tak jsem se dostal následně do toho semináře. A protože jsem byl inženýr, tak jsem študoval jen 4 roky, ne pět. Tím jsem byl rychlejší.

Co jste rád dělal předtím, dočetl jsem se, že jste byl vášnivý sportovec.

Měl jsem tu výhodu, že jsem od mládí dělal lehkou atletiku a následně horolezce. To mě strašně uchvátilo a jediná možnost byly Vysoké Tatry, protože jinam jsem do ciziny nemohl jezdit a tam jsem slezl skoro všechny vrcholy, kromě asi deseti. Takže to jako doporučuju, tuhletu sportovní angažovanost v mladém věku, protože pak se to vyplatí pro věk starej.

Cítíte tedy, že se to vyplatilo? Jak to vůbec děláte, že jste stále tak vitální.

Ano, vyplatilo (smích). No to já přesně nevím, ale velice rozumně jím, velice střídmě. Zdravé věci, ráno třeba pohanku, kašičky, ovesné vločky a různá jadýrka…

Lezl jste, i když jste byl farářem?

Jistě, furt, já lezl dlouho. Dokonce jsem lyžoval na ledovcích až do svých osmdesáti pěti let (smích).

Taky se o vás všude píše, že jste nejdéle sloužící farář v České republice.

No nikdo neslouží v devadesáti, všichni jsou na odpočinku. Hranice odchodu na odpočinek je pro biskupa i pro kněze 75 let.

Jak to, že jste neodešel odpočívat?

Není za mě žádná náhrada, žádný kněžský dorost.

Jak je to možné, co je špatně?

To je celosvětový trend. Evropa se zřekla křesťanství, vidíme to třeba na EU. To znamená, že není zájem o to křesťanství u většiny lidi. Lidi jsou zachváceni materialismem, žijou konzumním způsobem. Tady kolem mě jsou hodní lidi, zdravíme se atd., ale oni nepotřebují vůbec duchovno, Boha, k čemu? Oni mají všechno, můžou si sami vlastními penězi získat vše, co potřebují – mít kde bydlet, co jíst, televizi, internet, auto atd., to jim stačí. Co víc (smích).

Myslíte, že se to do budoucna nějak změní?

No zlomí se to tak, že Evropu okupují muslimové, protože oni už jsou daleko, jsou agresivní. Podle toho, co mám zprávy, tak v Německu útočí proti křesťanům a vůbec se jim nic nestane. Vybíjejí kostel nebo týrají křesťany. Čili tohle je jedno řešení a druhé řešení je, že dojde k nějaké ekologické nebo jiné katastrofě, která lidi nějak změní a začne jim to zapalovat směrem duchovním. Nevím, co jinýho. Samozřejmě platilo, že ta církev není odkázána pouze na jeden světadíl. Teď je veliký zájem o křesťanství v Číně, celkově v Asii či Africe. Tam stoupá počet křesťanů, takže možná se to křesťanství přesídlí do jiného světadílu, i to je možný.

Pokračování v dalším díle.

Leave a Reply